První pokus (1997)

V zimě toho roku za mnou přišel můj tehdejší šéf v Generali pojišťovně a povídá, že by chtěl s několika mladými z firmy založit takovou hezkou tradici a zároveň přispět do sociálního programu firmy. Zkrátka by chtěli pro děti zaměstnanců uspořádat první (nebo nultý, jak se to vezme) ročník dětského letního tábora. Za mnou přišel proto, že jsem v tomhle odvětví celkem zběhlý – v té době už jsem za sebou měl asi deset táborů pod vedením spisovatele a publicisty Pavla Toufara. Dlouho jsme probírali, jak by takový tábor měl fungovat, co je všechno potřeba zajistit a zařídit a kdo by vlastně takový tábor měl vést. Pomalu se z nápadu začala stávat konkrétní akce. Samozřejmě bylo nutné si uvědomit, že tábor stojí a padá zejména se třemi důležitými lidmi. A to je hospodář, to aby bylo vždycky co jíst a za co cestovat, aby nás někdo neokrádal; je to zdravotník, to aby byla jistota, že děti přežijí tábor ve zdraví a je to hlavní vedoucí, to aby dětem někdo připravil hry, sehnal vedoucí, kteří si budou chtít hrát, organizačně zajistil celou přípravu a průběh tábora a aby strkal hlavu do pomyslné oprátky odpovědnosti za celý běh akce.

Kteří tři lidé se hlásí na tuhle trochu nevděčnou práci? Můj šéf Jarda se tehdy usmál a povídá mi: „Jak Tě tak poslouchám, tak hlavního vedoucího už mám – budeš to Ty! Tvoje žena je zdravotní sestra, tak bys neměl mít problém se zdravotnicí a hospodářka bude Zuzka.“

A takhle to tedy začalo. V únoru 1997 jsem sedl do auta a s mladou kolegyní Zuzkou jsme začali objíždět různé lokality, kde bychom mohli uspořádat tábor. Po dlouhém a skoro marném hledání jsme narazili na Mirka Topinku, mladého podnikatele v oboru dětské rekreace. V té době měl v nájmu dvě rekreační střediska a v tom jednom – na Růžené – nám nabídl volnou kapacitu. Po návštěvě místa bylo rozhodnuto. Přímo v táboře malý rybník, okolo krásné lesy, louky, paseky. Prostředí jako stvořené pro pořádání táborů tak, jak jsem si představoval. Sedl jsem k počítači, napsal první rámcový plán tábora a vymyslel téma prvního příběhu. Na prvním táboře se jím stalo cestování v čase a táborová hra, která se jmenovala „Most přes propast času“.

Tenhle první ročník byl nakonec takový skromný. Zpočátku jsme se potýkali s nedůvěrou zaměstnanců firmy – našich kolegů. A tak se nakonec sešlo u autobusu jen dvacet sedm dětí, tři vedoucí oddílů a my tři jako realizační tým. A abych nezapomněl – také můj pes, vlastně fenka ovčáka jménem Cherri. Táborový maskot a mazlíček.

Odjížděli jsme rozechvělí a nervózní, zda jsme na něco nezapomněli, jestli se všechno podaří. Znáte to, bylo to poprvé . Ale průběh tehdy osmnáctidenního tábora nás mohl uklidnit. Hra měla spád, děti se bavily, dospělí s nimi. Nestalo se nic hrozného, čeho jsme se mohli obávat. Žádný úraz, nemoc, epidemie. Žádná nuda. Hry a soutěže střídaly táboráky a ty zase stezky odvahy, učili jsme děti uzlování, vaření, práci se sekerou a pilkou, naučili jsme je morseovku i šifry. Hráli jsme si na strašidla při karnevalu a stavěli mosty přes propast času tak, jak jsem to napsal do příběhu táborové hry. Než jsme se nadáli, tábor končil (jak jinak než tradiční olympiádou) a my jsme museli zpátky do Prahy, do práce a děcka za pár dní do školy.

Na mě zbyl ještě jeden úkol. Sednout k počítači a provést vyúčtování a odevzdat závěrečnou zprávu. Jako malý bonbónek jsem ještě do firemního časopisu Partner protlačil malý článek a několik fotografií. Jako tečku za tím letošním táborem a jako příslib toho budoucího.