Jedeme dál (1999)

V tomhle roce jsme už pokračovali jako zkušený a sehraný tým. Tábor byl pečlivě připravený a nikoho nepřekvapilo, že počet dětí překročil čtyřicítku. V naší hře jsme se tentokrát posunuli do doby ranného středověku, kdy v lesích kolem nás běhaly lesní žínky, skřítkové, bubáci a plivníci. V každé chalupě byl malý domácí bůžek a v čechách žili pohané, kteří věřili na bohy větru a ohně, vody i země, války i míru. Náš bůžek vládl lesům okolo osady Růží a jmenoval se Uhu (Trochu zvláštní jméno, uznávám. Dlouho jsem si lámal hlavu, kde jsem jej vzal, až mi padl zrak na lepidlo na mém stole – UHU Stick – a záhada byla rozřešena ). Za tímhle trochu zlomyslným skřetem se naše děti honily po lesích i po vodě, lezly po stromech, plazily se vysokou trávou. Plnily jeho složité úkoly a leckdy skřípaly zuby nad léčkami a taji, které pro ně připravil. Přiznávám, že jsem se bavil. Lítal jsem po lese s fotoaparátem a fotil a napjatě sledoval, jak se s nástrahami hry děti vypořádají. Bylo to skvělé. Přesvědčil jsem se, že naše děti jsou daleko vynalézavější a chytřejší, než jsme zpočátku mysleli a tak každá další hra byla těžší a složitější. Ale také zábavnější. Nejen pro děcka, ale i pro nás „dospěláky“, protože každý z nás se mohl a nakonec i musel zapojit do soutěží se svými dětmi.

Aby toho nebylo málo, začali jsme si my vedoucí, po večerech připravovat takové malé soukromé úkoly a hry. Slunce zapadalo, děti se ukládaly k spánku a jejich vedoucí lítal s baterkou po lese, plnil nesmyslné úkoly a hledal dopis, který mu z odpolední pošty sebral některý z dobráckých kolegů vedoucích a pro jeho získání připravil více či méně náročnou hru. Bylo to skvělé a všichni jsme si libovali. Pro tohle všechno jsme tady a stojí nám za to dřít do úmoru. Na tomhle táboře jsme se seznámili s Bažem a jeho kolenovrutem, tady se ze Standy stala Žofka. Katka Gofrojka zažívala nejsilnější období své Nikity. Pamatuje na to ještě někdo? Na tomhle táboře jsme poznali Karviňáka Martina „Maplea“ a naučili ho mluvit po Pražsku .